Array
čeština english polszczyzna

Geologie

Charakteristika území

CHKO Labské pískovce byla vyhlášena v  roce 1972 a původně zaujímala plochu 324 km2. Od 1.1.2000 je z části CHKO na  pravobřežním území  Labe u hranice s Německem zřízen Národní park České Švýcarsko o rozloze 79 km2. Důvodem k vyhlášení CHKO byla ochrana  krajinného reliéfu, ovlivňujícího i výskyt vzácných druhů rostlin a živočichů. Krajinný reliéf vznikl v pískovcích křídového stáří. Bohatstvím skalních útvarů je srovnatelný i se známými národními parky v USA (Arizona, Utah). Zatímco v USA jsou skalní útvary díky suchému klimatu obnažené, v Labských pískovcích  jsou značně pokryté lesními porosty.V CHKO se vedle převažujících křídových pískovců vyskytují i horniny dalších geologických jednotek. Geologický vývoj území trval asi 700 miliónů let a ovlivnily jej všechny základní geologické procesy, jako  hlubinný magmatismus, přeměna hornin (metamorfóza) v hlubších patrech zemské kůry během horotvorných procesů v podmínkách vysokých teplot a tlaků, sopečná činnost (vulkanismus) , usazování na pevnině (hlavně v řekách a jezerech) i v mělkých mořích a dlouhá období zvětrávání a odnosu (denudace, eroze) hornin.

Geologický vývoj

Geologický vývoj lze rozdělit na dvě etapy. Starší etapa trvala asi 420 miliónů let, zahrnuje mladší starohory a  starší  prvohory. Etapu  charakterizují dva horotvorné procesy. Starší,  nazývaný  kadomské vrásnění, probíhal ve starohorách a skončil asi před 570 milióny let. Mladší proces, nazývaný variské vrásnění, skončil na rozhraní starších a mladších prvohor  před 280 milióny let. Ve starší etapě  vznikly usměrněné žuly a  ortoruly, vycházející na povrch u Petrovic a Tisé, na náhorní plošině Krušných hor. Tyto horniny pokračují pod křídovými pískovci až do prostoru Sněžník – Martiněves. Dále, až do údolí Labe  severně od     Děčína se pod pískovci nacházejí prvohorní fylity.  V údolí Labe jsou kromě fylitů odkryty  i metamorfované droby a břidlice staroprvohorního stáří. Fylity, droby a břidlice tvoří  zónu, směru SZ-JV, která pokračuje do Saska a  patří k tzv. Labskému břidličnému pohoří. Na východ od této zóny se pod  pískovci  vyskytují žuly a granodiority Lužického masívu, které vycházejí na povrch mezi Krásnou Lípou a Mikulášovicemi ve Šluknovské pahorkatině. Granodiority vycházejí i v údolí Labe mezi Čertovou Vodou a Dolním Žlebem. Žuly, granodiority a metamorfované horniny vytvořily pevný podklad - tzv. fundament. V mladší etapě, trvající od mladších prvohor do současnosti již proto nedošlo k metamorfóze a hlubinnému magmatismu. Mladší etapa se vyznačuje několika fázemi usazování a vulkanismu, které vytvořily tzv. platformní pokryv, zakrývající většinu fundamentu.

V platformním pokryvu jsou nejstarší usazeniny, uložené v řekách a jezerech asi před  270 až 280 milióny let, v permu, kdy panovalo převážně suché klima, které ovlivnilo i typickou červenavou barvu permských hornin. V usazeninách jsou i polohy vulkanických hornin, dokládající výlevy magmatu na zemský povrch. Na povrch vycházejí permské horniny jen v malých krách u lužického zlomu,  jihozápadně od Vlčí hory a jižně od Brtníků.

Součástí platformního pokryvu jsou jurské sedimenty, staré zhruba 152 až 164 milióny let. Ty
se uložily v širokém mořském průlivu (oblast dnešních severních Čech), který spojoval mělké jurské moře v severozápadní Evropě s oceánem v oblasti dnešních Alp a Karpat. Jurské pískovce,vápence a dolomity se uchovaly v nevelkých tektonických krách u lužického zlomu. Nejvýznamnější výskyt je  na  Vápenném vrchu u Doubice  (1,5 km východně od hranice CHKO ).V CHKO jsou jurské sedimenty   zachovány  v lůmku jižně od Brtníků, úlomky vápenců byly nalezeny také u Kyjova  a u Ptačího vrchu. Zachování permských i jurských hornin  v malých zbytcích svědčí o dlouhých obdobích zvětrávání a odnosu, která následovala po jejich vzniku.
 Pro geologickou stavbu a morfologii CHKO je rozhodující mělkomořská sedimentace v  české křídové pánvi. Pánev vznikla po celosvětovém zdvihu mořské hladiny před asi 96 milióny let a existovala přibližně 12 miliónů let. Tak jako jurské moře, spojovala pánve v severozápadní Evropě s oceánskou pánví, nazývanou Tethys, v oblasti Alp a Karpat. Uloženiny křídového moře se zachovaly ve značném rozsahu, v mocnostech kolem 1000 m. Jejich  vrstevní sled členíme na dvě části. Spodní část, mocnou až  600 m, tvoří  pevné křemenné pískovce, označované vzhledem k blokovému rozpadu podél puklin jako pískovce kvádrové. Svrchní část s převahou vápnitých jílovců a slínovců,  se zachovala jen  mezi Libouchcem a Modrou a mezi Ludvíkovicemi a Českou Kamenicí.

Povrch

Povrch Labských pískovců  tvoří převážně kvádrové pískovce. Jejich mocnost a rozsah  ovlivnil dlouhodobý přínos hrubého písku  z blízkého tzv. západosudetského ostrova. Ten vyčníval nad hladinu moře v oblasti dnešního Lužického masívu, Jizerských hor a Krkonoš. Po skončení křídové sedimentace nastalo období odnosu doprovázené tektonickým rozpadem křídového pokryvu. Většina pokryvu se mírně uklání k severoseverozápadu, směrem k Drážďanům. Tento úklon je nejlépe patrný na Vysokém Sněžníku. U jižního okraje CHKO vzniklo zlomové pásmo, v němž jsou křídové uloženiny rozbity zlomy do množství ker, svisle posunutých o desítky a stovky metrů. Kry  mají často velký  úklon, až  22o  v  opačném směru (k jihojihovýchodu), který je nejvíce patrný na Červeném vrchu a Pastýřské stěně. V zlomovém pásmu na Vysokém Sněžníku vznikly  následkem svahového odsedání ker pseudokrasové, rozsedlinové jeskyně. Jejich stěny  pokrývá fluorit s dalšími minerály. Jeskyně byly odkryty při těžbě fluoritu, ukončené v roce l994. Dosahují  délky  až 96 m, šířky  8 m a výšky 35 m. Svými rozměry a fluoritovou mineralizací  představují  evropský unikát. Jižní okrajový zlom v zlomovém pásmu je geologickým i  zeměpisným rozhraním. Na jih od něj je území zakleslé o několik set metrů a na povrch zde vycházejí  především slínovce svrchní části  křídového sledu. Toto území již náleží k Českému středohoří. V tektonicky výše položeném území severně od něj,  tvoří povrch  kvádrové pískovce spodní části sledu, s typickou morfologií. Pískovcová oblast  již spadá do Děčínských stěn a navazuje na Labské pískovcové pohoří (Elbsandsteingebirge) v Německu. Areál pískovců v Čechách i Německu je známější pod romantickým názvem Českosaské (Saskočeské) Švýcarsko.

Po křídové sedimentaci probíhal odnos a tektonický rozpad. Tehdy vznikl lužický zlom (přesmyk). Podél něj byla vyzdvižena a k JZ nasunuta severovýchodní kra po ploše ukloněné asi 45o k severovýchodu. V této kře  byly křídové sedimenty odneseny a  byl obnažen granitoidní Lužický masív.  Při výzdvihu kry byly k povrchu vyvlečeny i permské a jurské horniny. Koncem starších třetihor začala  sopečná činnost, která trvala  do  mladších třetihor, tedy před  38 až 22 milióny let. Tak jako  České středohoří byla i část Labských pískovců pokryta  povrchovými  lávami a tufy, které pronikaly na povrch  komínovitými přívodními drahami (sopouchy). Oproti Českému středohoří, kde se povrchové vulkanity zachovaly ve značném rozsahu, byly na území Labských pískovců  téměř beze zbytku odneseny. Výjimkou je Popovičský vrch u Huntířova, tvořený převážně tufy. Na území CHKO jsou četná podpovrchová vulkanická tělesa, převážně čedičového charakteru, která většinou  vyplňovala přívodní dráhy. Některá tělesa  již původně utuhla pod povrchem. Vzhledem  k jejich pevnosti jsou  vyerodována  z měkčích hornin a tvoří kopce a návrší. Z nich nejnápadnější je těleso tvořící vrchol Růžovského vrchu, který je krajinnou dominantou a druhým nejvyšším vrchem v Českosaském Švýcarsku, 619 m vysokým. Tvarem připomíná sopku, svahy však tvoří křídové pískovce, pokryté sutěmi a kamennými moři. K dalším vrcholům  tvořeným vulkanity patří např. Holý vrch u Jílového, Strážiště a Větrný vrch u České Kamenice, či Vlčí hora.

Po ukončení vulkanické činnosti probíhala  až k rozhraní mezi  třetihorami a čtvrtohorami denudace, která odstranila mladší křídové sedimenty a povrchové vulkanity. Koncem třetihor, před  asi 2 milióny let, mělo území CHKO na rozdíl od současnosti charakter  krajiny se značně zarovnaným povrchem, který se výrazně lišil od dnešní rozbrázděné  morfologie. Např. údolí Labe bylo zahloubeno jen asi 80-100 m pod okolní pískovcové plošiny. Na rozhraní třetihor a čtvrtohor nastává výrazný zvrat ve vývoji krajinného charakteru. Dochází k tektonickému zdvihu, který je vyrovnáván zrychleným zahlubováním říční sítě. Současně nastupuje střídání ledových a meziledových dob (glaciálů a interglaciálů), které ovlivňují rozsah vegetace, intenzitu mechanického (mrazového) rozpadu hornin i  následnou tvorbu uloženin. Na svazích pod skalami se ukládají kamenité až blokové sutě, místy i kamenná moře. V závislosti na klimatu kolísalo množství vod v řekách a tím i množství jimi unášeného písku a štěrku. Střídala se tak období   prohlubování  říčních údolí s obdobími, kdy se řeky nezahlubovaly a ukládaly  terasové štěrkopísky. V meziledových dobách se usazovaly ze vzduchu  spraše, vytvářející tenké pokryvy na plošinách, nebo mocné závěje na závětrných svazích. Dominantním činitelem ve čtvrtohorách byla hloubková eroze, kterou usnadňovalo  rozpukání pískovců. Boční eroze selektivně odstraňovala měkčí partie v pískovcích, z nichž vyčnívají  římsovité, či nepravidelně tvarované pevnější, prokřemenělé nebo proželeznělé polohy. Na erozi  se  kromě vody a klimatických činitelů podílelo i biochemické zvětrávání, uplatňující se např. při vzniku  dutin a voštin na skalních stěnách.

Díky erozi se v pískovcovém masívu vytvořilo množství forem skalního reliéfu. Velké formy člení území do tří  etáží. Střední etáž představují skalní plošiny, dosahující největšího rozsahu v okolí Růžové (Růžovská plošina), nebo západně od Sněžníku. Spodní etáž tvoří údolí řek a potoků lemované skalními stěnami. Z  nich nejmohutnější je kaňon Labe zahloubený místy více než 300 m proti sousedním plošinám.  Je lemován 60 – 70 m vysokými skalními stěnami a je  největším fenoménem tohoto druhu na našem území. Svrchní etáž tvoří vrcholy nad skalními plošinami, z nichž nejvýznamnější je stolová hora Vysoký Sněžník.  Na českém území je to jediná stolová hora, zatímco na saské straně jsou stolové hory hojné. Pokud jde o plochu vrcholové plošiny (cca 2 km2), jedná se o největší stolovou horu v Českosaském Švýcarsku, jejíž vrchol 726 m je zároveň nejvyšším bodem celého území. Z velkých forem je významné skalní město u Tisé. Z forem střední velikosti jsou  zastoupeny skalní věže, pilíře, stěny, ostrohy, skalní hřiby, římsy, převisy aj. Z malých forem  jsou nejběžnější voštiny a skalní  dutiny, skalní mísy a pseudoškrapy (nepravidelné žlábky oddělené hřbítky). V rozmanitosti forem skalního reliéfu  na kvádrových pískovcích nemá území Labských pískovců obdobu v pískovcových oblastech u nás (Kokořínsko, Český ráj, Broumovsko) ani jinde v Evropě.
Reliéf povrchu ovlivnil i člověk, hlavně při těžbě surovin. Dříve byly v lomech těženy především pískovce, méně i vulkanity jako stavební materiál. Stopy po důlní činnosti (haldy, odvaly, pinky aj.) se nacházejí na úpatí Vysokého Sněžníku po těžbě fluoritu. Pole kutacích prací u Brtníků svědčí o vyhledávání a těžbě barevných i drahých kovů (olovo, zinek, stříbro).

V CHKO dochází ke skalnímu řícení, odnosu hornin, jejich sesouvání, což dokládá, že i v současnosti pokračuje geologický  vývoj, který může člověk ovlivnit jen minimálně.

Správa CHKO Labské pískovce

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt